"Pokud by podle mě dostal člověk tu EMOCI, ten pocit UNIKÁTNOSTI, to, že ho nikdo nesoudí, že je přijímám, je to první stupeň k oproštění se od těchto traumat."
To jo, ale myslím, že dost záleží na načasování. Když dostane tuto "emoci" (když jsou rány na duši včas "zaléčeny") dítě nebo teenager, tak je to jiný, než když to dostane člověk až ve čtyřiceti po xx letech, kdy se neměl rád. Prostě když tam už ty rány jsou hluboký a člověk je zvyklý na letitou bolest. Já si právě nejsem úplně jistá, jestli tak stará a dlouho otevřená a krvácející zranění ještě napravit jdou. Nebo asi obrazně jdou, ale zůstanou větší jizvy... v tom by to přirovnání taky asi sedělo.