Ten pocit lze v sobě vybudovat i dodatečně (protože si nemyslím, že ho lze získat - je to pocit a ten vytváříme my), ale druhá osoba nám může moc pomoct v tom, aby to tzv. padlo na úrodnou půdu. Jak tu psala tuším Ellí či Žžena, jde i o načasování - udělám teď takový myšlenkový veletoč, včera jsem si četla něco o Terapii pevným objetím ( o tom psát nechci, jen o objetí) a vem si, když tě někdo láskyplně obejme jako psychicky zdravou a milovanou, tak se v té náruči téměř rozpustíš... a když to udělá ve chvíli, kdy jsi v afektu či velkém smutku, tak prvotní reakce zraněného člověka je: strnutí, uzavření, odpor... přitom je to to samé objetí od někoho, kdo tě třeba miluje.
A ten pocit důležitosti je podobný: já ho v dospělosti, krom velké práce na sobě, která nejspíš nikdy neskončí:), i dostala. O muže. Bezvýhradné přijetí, lásku, absence jakékoliv kritiky, jen lásku a nošení na rukou. A "raněné zvíře" ve mě to vyhodnotilo tak, že jsem se chovala jako vzpurné děcko "nešahej na mě", "já SAMA", "dospělá žena nic takového nepotřebuje"...

Nestačí jen dárce. Musí být i příjemce. A raněnost spíš doluje z člověka odpor a odmítání... takže lze toho získat hodně, ale člověk se tomu musí umět otevřít.