měli jsme to doma poměrně komplikované, takže takové to vědomí, že jsem pro naše důležitá jsem nikdy neměla ... naši měli problémy mezi sebou, taťka pil a mamka měla dost starostí, aby nás vůbec s bráchou uživila ... každopádně to, že nejsem citový deprivant je zásluha dědy a babičky, ti mě milují bez výhrad od chvíle, kdy mě poprvé uviděli, vlastně dodneška samozřejmě by si představovali, že bych měla žít jinak, občas dostanu sodu, ale vím, že to tam prostě je, cítím to ... děsím se chvíle, kdy bych o jednoho z nich nebo oba dva měla přijít, je to moje jistota. Naši už se teď taky chovají jinak, to jo, ale prostě to tak cítím, že právě u babičky a dědy jsem doma ... další člověk, který mě prostě bere je brácha, ten mě zná, ví o všech mých chybách, já o jeho taky, ale máme se prostě rádi a vztahy máme nadstandartní.
No a teď, když se nad tím zamyslím, můj manžel patří také do kategorie lidí, kteří mě berou bez výhrad, k tomu ale došel časem, nebylo to vždycky, poměrně dlouho jsme se snažili sladit, až se nám to povedlo ve chvíli, když už to asi ani jeden nečekal takže ano, zázemí mám za sebou opravdu silné a já si toho patřičně vážím ... a co se týká vztahu k dětem, ty jsou pro mě na světě to nejvíc ze všeho a snažím se jim to dávat najevo.