Antheo, včera jsem nakukovala a nestihla jsem reagovat. Ale nevím - v čem je důležité, aby tě motivovali a příjimali ostatní? Proč nemotivovat a nepříjmout sebe sama?

Já od té doby, co se mi narodily děti (vlastně i předtím, ale narozením dětí to vyplavalo hodně napovrch) bojuji s nezájmem širší rodiny, ale totálním nezájmem. A teď poslední dobou si hodně uvědomuji, že to není chyba na mé straně příjímače, že já jsem fajn, děti jsou fajn a že od nezájmu ostatních se neodvíjí naše důležitost, naše sebehodnota.

Že to, že ostatní na tebe kašlou, nevypovídá vůbec nic o tobě, ale o nich. Oni řeší jen sebe. Ty prostě můžeš být jen dost dobrá a oni ti nestačí (to mě hodně napadá, když čtu Br a Monty). Jasně, pokud jsou to blízcí lidé, na kterých ti záleží, tak to dlouho dlouho bolí.

A co se týče včerejšího tématu, mám pár kamarádek, bezvadných ženských, které jsou v totálních sr****ch. Dostaly se do nich tak, že vdaly a pořídily si děti s nevhodným parterem. Čím více bojují, čím víc čelí výzvám, tím míň ty muže motivují a tím víc ti muži prchají k slabým, nicotným. Ale to prostě vůbec není o těch bezvadných ženských, ta porucha není na jejich straně příjimače, to nezvládají ti druzí, ti se neumí postavit k životu čelem.

Takže za mě - jak získat pocit vlastní důležitosti - odprostit se od myšlenky, že naše vlastní sebehodnota se odvíjí od mínění druhých. Že ta porucha nemusí být na naší straně.