Trochu mi přijde, že ta bezpodmínečná láska je tak trochu mýtus. Všichni o tom mluvíme, někteří to i chápou, někteří to dokonce realizují, ale málokdo skutečně takové rodiče měl. Mám dojem že generace našich rodičů, ať dělali co mohli nejlepšího, si na nějaké city dítěte moc nepotrpěla. Ale možná generalizuju dle své zkušenosti. Pak jsem viděla bezpodmínečně milující rodiče, obyčejně matky, které i třeba dospělým dětem odpouštěly totálně všechno a neviděly, že tím pochopením věčným upírají ratolesti možnost vidět své chyby a vyvíjet se. Mmch já byla tuhle obviněná za přílišnou vazbu k dítěti, způsobem, jako že je to něco odporného.