Já jsem třeba holky ráda oblékala stejně, klidně i se starší a později i s mladší ségrou, ale to byl takový můj rozmar v době, kdy byly děti malé. Ne teda, že by se mi to nelíbilo i teď, ale už není moc příležitost, stejné oblečení nemám a myslím, že by holky ani nechtěly.
V batolecím věku jsem to dělala ještě z jednoho důvodu, holky byly různě velké a já chtěla, aby se vědělo, že to jsou dvojčata, líbilo se mi být matkou dvojčat.

Jinak jsem je ale od miminka brala jako dvě různé děti. Nehrála jsem si na žádnou synchornizaci, prostě každá jedla, když chtěla, jedna byla víc kojená, druhá víc na flašce, jedna jedla po hodině a půl menší dávky, druhá po čtyřech hodinách větší dávky. Spaly víceméně ve stejnou dobu, ale každá ve své postýlce, protože ta jedna potřebovala svůj prostor, budila se, když měla ségru u sebe. Ta druhá se naopak ráda tulila, tak musela u někoho jiného.
Ve šklce se každá dostala do jiné třídy (museli jsme změnit školku a jiná možnost nebyla) a když pak šly do školy, chtěla opět každá do jiné třídy. Kroužky mají stejné, ale to proto, že mají stejné zájmy. Kdyby některá chtěla ještě kroužek jiný, tak ho má...
A zrovna v pátek jsem nadhodila otázku gymnázia a druhého stupně. Chtěla jsem vědět, jestli by jim vadilo, kdyby se jedna dostala na gymnázium a druhá ne. Nevadilo. Jestli by jim vadilo, kdyby každá chodila na jiné gymnázium. Nevadilo. Pokud by obě chodily na ZŠ a spojovali jim třídy (většinou se tu dělá ze tří pátých dvě šesté), jestli by chtěly chodit spolu do třídy. Nechtěly.

Jo a třeba dárky dostávaly většinou stejné, protože strašně dlouho nebyly schopné vlastně říct, co by chtěly. Maximálně jsme volili různou variantu téhož, třeba jinou část Little People nebo jinou sadu Lega, v současné době už dostávají dárky vysloveně podle svého přání, takže něco stejné, něco jiné, podobně jako ségry.