Tak smířit se s vlastní smrtelností je podle mě iluze. Na tu věří maximálně třicátníci, kteří si myslí, že umřou nejdřív v osmdesáti, tedy pěkně ze závětří a zpovzdálí, - a pak možná nějací jogíni. Neumím si představit, že se někdo tváří v tvář smrti neposere.
S tím opakováním, že to dobře dopadne, záleží na tom, v jaký fázi. Dokud ještě aktivně neumíráš a "jen" se toho bojíš, pak je čas na uklidňování. Jakmile začneš odcházet, tak asi ne, nevím, tam zatím nejsem. Jak to poznat? Taky nevím. Snad existují nějaký fyzický symptomy, za kterýma už opravdu není naděje a pak přichází na řadu otevřené rozhovor o smrti.