Mrej, jak to poznáš - to není o tom, že musíš poznat, že je to reálně smrtelná postel, ale poznat, že ten člověk reálně přemýšlí o umírání a chce to svoje přemýšlení s někým sdílet.
Je to strašně moc o tom, naslouchat, necpat do toho sebe, ale prostě vnímat a zapojit veškerou svou citlivost. I tak můžeš nadělat spousty kopanců, ale na druhou stranu radši kopance, než přestat komunikovat a nechat toho člověka na to samotnýho.
Pokud jde o tu kamarádku zakladatelky: uvažovala bych směrem "potřebuješ všechny svoje síly pro boj s nemocí, tak je škoda plýtvat s nima na ty strachy", ale nemusí tomu být přístupná. Dobré je vědět, že napsat nějaké antidepresivum není jen věc psychiatra, ale může to udělat klidně ten onkolog nebo praktický lékař nebo kdokoli se o ni stará.