Za mne to bylo - je čas tím projít, tak běž - jak se cítíš, mě vůbec nezajímá.
Dneska ke svým dětem - myslíš, že bys už zvládl sám to a to? A nechám je, ať o tom přemýšlí a sám rozhodne, kdy je ten čas - jestli se na to cítí hned a nebo až za týden či měsíc. Pochopitelně lépe se to řeší u dětí malých, které chtějí dokázat, že už dorostly, puboš by mne nejraději přesvědčil, že dost velký není na nic. Ovzvlášť na to, co nechce dělat. Ale stále má i on možnost diskuze a jsem schopná a ochotná pochopit, že správný čas na tu kterou činnost ještě nenastal.