S manželovou maminkou se nestýkáme vůbec, s tatínkem málo. Ale před Vánoci jsme se tam párkrát stavili, pak byl dokonce za mnou v práci a donesl mi peníze, ať dětem něco koupím a nachystám jako k němu pod stromeček.
Na Boží hod vánoční jsem byla na 24hod. službě v práci, na Štěpána jsme ještě byli navštívit tchánovu stařičkou maminku v nedaleké vesnici a odpoledne jsme jej doma nezastihli - nevím, zda nebyl doma nebo neotevřel. Telefon byl vypnutý. Můj muž se asi trochu urazil. Pak jsem opět byla v práci, v pátek zase 24-hodinovka. Hned ráno, jak jsem dnes doběhla domů, jsem tchánovi se souhlasem manžela volala, že bychom ho rádi viděli a pozdravili, řekl, že je mu jedno, kdy přijedem, předběžně jsme se domluvili na třetí hodinu.
Jenže manžel se pustil do výroby jakýchsi polic, on nerad přerušuje nedokončenou práci - mimochodem je v tom docela po svém otci. Tak jsem dědu s předstihem informovala, že přijedeme cca o hodinu později.
Nicméně mi ve čtyři právě při nastupování do auta přišla zpráva, že je mu z nás smutno a že jde k jedné paní na vánočku, že už není pro nás doma, ať nejezdíme. Tak mám tady cukroví, chlebíčky, hromádku dárků pro tcháni i pro děti a je mi smutno. Manžel na to reagoval tak, že se beze slova převlékl do pracovního a zase řeže regály a děti tady řvou... Mám chuť pozvat někoho jiného na ty chlebíčky. Ale jak komunikovat nadále s dědou? Co s těmi dárky? Jsou tam bundy, ty nemůžu schovávat na jaro nebo na příští zimu.
Je pravda, že jsme nedodrželi slovo, ale já mám pocit, že čím víc se snažím, tím je to s manželovými rodiči horší a já navíc vypadám jako nějaká potvora.