Studium je pro mě argument tak do maturity. Pak to beru tak, že když budou peníze, dítě ráda podpořím, když nebudou, nějak si to bude muset vybojovat. Hlavní je prostě dovést dítě do dospělosti.
Mám plno lidí v okolí, co studují a pracují, sama studuji až teď. Nás nezajistil nikdo, máme se dobře. Bratr sice nevystudoval, ale vypracoval se z práce někde ve skladu až někam do vedoucích pozic, bere cca 70 měsíčně. Je zhruba 13 let u jedné firmy. Mám k němu velký respekt, co dokázal. Když mu bylo 18, chtěl si udělat po učňáku průmku, ale pracoval na plný a nedal to. Ale o sebe se postaral vždycky a ještě podporoval mámu.
Švagr je podporován rodiči pořád, mohl by studovat, mít pěkný dům. Ale je nesamostatný a v životě neprůbojný, vše za něj vždycky řešili rodiče. Nakonec i o jeho dítě se starají hlavně oni, on je pořád jak kluk a to mu je 30. Studovat taky nešel, i když by podmínky měl skvělé.
Průser je ale už třeba postižené dítě, co potřebuje péči na pořád. Tam je špatný, když není nikdo, kdo by tu péči poskytnul a ani finance na nějakou instituci.
Ale plánovat rodinu podle toho, jestli uživím všechny děti ještě na postgraduálu, to bychom vymnřeli....