Musím se přiznat, že mě mimo jiné i napadlo, že případný samovolný potrat by vše vyřešil. Pak mi je z toho, že mě taková věc přišla na mysl, psychicky ještě hůř. Já jsem v sobě dost dlouho řešila 2.dítko, jsem jedináček a nechtěla jsem, aby si dcera připadala tak strašně sama, jako jsem se cítila a cítím já. V širší rodině nás obou se sourozenecké vztahy opravdu nepovedly a i to pro mě byla výzva. Muž nechával rozhodnutí na mě, je si vědom toho, že to břímě ponesu hlavně já. Teď se stalo, to co se stalo a já mám hrozný strach, že tři děti by byly nad moje síly, ne teď, ale právě za 10-15let. Ale teď po týdnu, co o těhotenství vím a 24hodin denně přemýšlím, vím, že pokud se ho vzdám, bude mě to bolet strašně dlouho.