maargit,
jenže to nesouvisí s jedináčkovstvím - já taky nemám nikoho a jedináček nejsem, naopak syn jedináček je, má z otcovy strany velkou a poměrně soudržnou rodinu... a podle toho, jak to vypadá, se s ní stejně v dospělosti nijak zvlášť stýkat nebude, protože je prostě trochu "jinde" než oni.
Na počtu blízkých lidí nezáleží - lepší je mít jednoho, s kterým si opravdu rozumíš než dvacet takových, se kterými ne. A toho jednoho můžeš (a taky dost často najdeš) i mimo rodinu. Ostatně, přátelé jsou jediní blízcí lidé, které si vybíráme sami podle svých kritérií, nemáme je "přidělený" a tudíž mi tenhle typ vztahů přijde stejně nejstabilnější.