Chtěla bych moc poprosit o radu.
Od miminka jsme učili dceru usínat samotnou. No, učili, od malinkatého miminka stačilo jí nakojit (později sunar), dát do postýlky, dudlík, pohladit, zhasnout lampičku a spala. Jen opravdu výýýjičně ještě někdy zaplakala, tak jsme za ní zašli, položili, pohladili, spala. Jen občas u ní stačilo chviličku vydržet, držet jí za ruku a spinkala až do rána.
Ejhle, přišlo 19 měsíců a my večer co večer uspáváme i hodinu, neskutečným způsobem pláče, pokud jí necháme, tak se až rozkašle (bojím se, aby neblinkala nebo nedostala astm. záchvat (mám astma, vím, že to z pláče jde)), je úplně spocená, skoro se klepe, pláče "mamí", "tatí". Nevím jestli to přisuzovat separační úzkosti!? Přes den se nic takového neděje, normálně mohu odejít, zamává mi, dá mi pusinku a je s tatínkem. Stejně tak opačně. Už i absolvovala hlídání od dědečka (2,5 hodiny, žádnou chvilku) a zvládla to bez jediné slzičky. Tak nevím, jestli je to separační úzkost.
Ale je pravda, že "uspávání" probíhá i tak, že si lehne vedle do své postele a ona usíná v postýlce, občas zvedne hlavu, jestli tam jsem, ale je v klidu. Ovšem tak hodinu trvá než usne natolik tvrdě, že mě (nebo tatínka) nechá odejít. Jinak se situace opakuje, šílený pláč dokud tam s ní někdo není.
A teď řeším, jestli jí na to "zvykat", jestli to jen období, které přejde? Nebo naopak "zatrhnout" včas? Prostě jí nechat vybrečet?
Vůbec nevím co s tím. Nechci si na sebe plést bič (hlavně kvůli hlídání, které budeme nutně brzy potřebovat apod.), ale zároveň jí nechci způsobit nějaké trauma...
Prosím poradíte jak se zachovat a co nejméně ublížit?
Moc díky za rady a zkušenosti.