ani v 17 jsme na sebe neskákali - a než jsme skočili, tak tam bylo ujištění a vyznání lásky. Nelezla jsem do postele s nikým, s kým jsem si nedovedla představit, že při průšvihu ustojím dítě. A to už v těch 16. Jsem rodičům za tohle nastavení hrozně vděčná, uchránilo mě to od spousty blbostí a bolesti.

Takže mě přijde naprosto normální, že před fyzickým kontaktem je kontakt duševní a proběhnou hovory, kdy toho druhého poznám. Fyzická rovina přichází, až když duše souzní. Pro mě jen ten fyzický tělocvik je o ničem a vždycky byl. Poznala jsem jen pár lidí na kolejích, který to měli jinak - že fyzický tělocvik pro ně byl prioritou, o duši nestáli. Ale drtivá většina to měla podobně - napřed duše, pak tělo.