Tak tady pročítám komentáře a nestačím se divit, jak to vidí některé z vás jednoznačně: prostě chyba matky! Kdyby se matka s dítětem necrcala, děcko by jedlo a hotovo. No, jak psala Koprofka - je to zkušensot nesdělitelná, takže kdo nezažil, nemůže pochopit, a tedy ani soudit. Mám doma syna stejně starého jako zakladatelka s úplně stejnými peripetiemi s jídlem. A jsem naprosto přesvědčená, že jsem žádnou chybu ohledně stravovacích návyků u syna neudělala. Prostě to tak je, je takový, a já jen doufám, že se to s věkem bude aspoň trochu zlepšovat. Jak tady někdo psal - podmiňovat aktivity snězeným jídlem - to je naprostá marnost. Syn prostě to jídlo nepozře, protože ho pozřít nemůže, nejde mu to. Nedávno mi se slzami v očích říkal: "Mami, a začnou mi ty obědy ve škole někdy už končně chutnat? Co mám dělat, aby mi to chutnalo?" No co mu na to mám odpovědět... Jeho samotného to trápí... Je odmala hrozně konzervativní a těžký introvert. Když jsem mu poprvé dala mandarinku, natáhlo ho to ze slupky a pozvracel se. Od té doby ji nevzal do pusy. A tak to bylo i s dalšími jídly... Pak už cokoliv vzal do pusy, pečlivě to v puse "analyzoval" ze strachu, jestli se z toho zase nepoblije. Prostě někdo do sebe je schopný naházet cokoliv a skoro to bez kousání spolknout a někdo ne. Koprofko, přeju nám oběma a dalším maminám s podobným problémem, ať se nad to dokážeme povznést a hlavně ať se nenecháme rozhodit a otrávit rádoby-moudrými komentáři, co jsme to za matky, že ty naše děcka neumí jíst.