Příspěvek A. je trochu drsný,ale pravdivý.Nikdy se to nezmění,jen si na to možná trochu zvykneš.Přistěhovali jsme se,když malému bylo půl roku.Zpočátku samota,ale byl čas jezdit do města.Pak jsme začali chodit do školky (od 2 let) jen tak na omrknutí 1x týdně,tak jsme se seznámili s pár maminkama.To se celkem dalo tak do 4-5 let, než děti dorostly do školního věku.Já jsem měla jinou představu o škole,takže syn chodí do města a opět jsme jen nafoukané naplaveniny.Slušně se pozdravíme,pár slov prohodíme,ale nic víc to není.Většinu dne jsem stejně v práci,o víkendech si užívám blízký les,vlastní zahradu (známí z města jezdí rádi na grilovačku), bazén....
Ale občas mě mrzí ten styl života-ráno autem do práce,odpoledne zpět a nic víc.Cokoli jiného (kino,divadlo,cvičení nebo jen kafe s kámoškou či obchody)zase jen a jen 20-30 minut autem, takže spíš nic.Nejstarší dcera už je na VŠ , prostřední bude maturovat,takže až se všichni osamostatní,určitě se chci vrátit do města.A mám 2 kamarádky,které v euforii z vlastního domku taky takhle zakotvily ve vesnicích a mají to stejně jako já,bohužel.