Já měla taky ze sebe špatný pocit, když se dcera narodila, neb jsem nevěnovala fenečce tolik pozornosti, kolik byla zvyklá...a ona opravdu dost fyzicky upadla, co se mi dítě narodilo. Ale teda pocity nenávisti jsem neměla, spíš výčitky.

Mně teda binec, který zvířata dělají až tak nevadí, jsem bordelář, peču na to, spíš to beru jako něco za něco (mám zvíře, mínusem je binec...dítě a hlavně manžel!! taky naděljí....a nenechám je utratit. Nevím, jak máš dítě velké, úplně prtavé ještě zvířata tak moc neocení, ale jakmile začne být dítě akční, bude myslím za zvířata rádo, bude tam interakce-ačkoli někdy krutá-ale myslím, že zvířata dítě obohatí, nauči ho spoustě věcí....já to vidím jako symbiozu. I ty dítětem snězené granule (a nrejen ty) imunizujou... Prostě mně přijde soužití dítě/zvíře smysluplné, viděla jsem, jak děti, které zvíře doma neměly, dceři záviděly....už psa nemám, čekám druhé dítě, do nového psa si zatím netroufám jít (nepodcenuju výchovu zvířete a bojím se jít do mladého+do mimina) a je mi vlastně hrozně líto, že tohle druhé dítě nebude vyrůstat se psem jako dcera.