Ananto, tak to je vcelku jasné, tady se nenosí napsat pravdu. Ale potom, co píšeš typuju, že prvotní byl pocit, že když si to dítě nepořídíš, tak toho jednou budeš litovat, protože kolem padesátky už tohle rozhodnutí přehodnotit nepůjde.
Někdo by si pořídil dítě s kýmkoliv, jak to s ním cloumá, u jiného je dítě věc racionálního rozhodnutí.
Milují nakonec všichni stejně, jen ti první víc pudově a rychleji se to dostaví a moc se nezabývají pocity zodpovědnosti jako ty, co to mají přes pudy a hormony, tam žena prostě jede na nějaké vlně a víc se raduje v euforii, nepřipustí si tak tu zodpvědnost.

Spousta lidí je totiž moc rozumových, spousta něco v dětství slyšela o porodu nebo viděla, spousta má nějaké bloky ohledně partnerských vztahů, vlastního ženství aj...a to u nich spustí fobii s přirozeného porodu.

To, co je císař a následná separace taky vím a bohužel to výše uvedené problémy ještě zvýrazní.

Ale klid - po čase se to většinou srovná u každého, ona ta hormonální jízda netrvá věčně a láska se vytváří spíš péčí o dítě v průběhu času. Ty, co mají zase ten hormonální rauš jsou často zatížené vysloveně na to, si rauš a miminkovské období opakovat a mají další děti a vždy se nejvíc upnou na to mimino - kvůli těm hormonům.