Můj manžel taky nechtěl - zpočátku. Už je nám moc, co když se mně nebo dítěti něco při porodu stane - to byla jeho největší obava. A pak taky - peníze, budou chybět. To bylo nejmenší - sedla jsem si a napsala rozpočet na dobu, kdy budu bez vlastního příjmu, pak bydlení, šli jsme do hypo - i tohle jsem rozepsala, žádný růžový brýle, bylo to přísně střízlivé vč. rezervy. Porod - ten nemůžu ovlivnit, ale věřila jsem, že tentokrát se nic nestane, protože všechny rizika budu eliminovat. A náš věk? Naštěstí v okolí bylo více starších otců, tak stačilo tu a tam upozornit. Postupně si zvykal na tu myšlenku, ale pořád nechtěl, ale já jo až tak moc, že mi bylo jedno, jak to mezi námi dopadne, protože bez dalšího dítěte jsem si nedovedla představit další život a tak jsem jasně řekla - dobře, nechceš, ale já ti to nikdy neodpustím a stejně bychom se rozvedli, tak když ti vadí děti, rozejdeme se hned, abych si mohla ještě to další dítě pořídit - bez tebe.
A teď jsme spolu, tomu nejmladšímu je už 10 let a jak říká manžel - ani si to neumím bez něj představit, on celý den rozsvítí.
Jenže zas neříkám, že to musí všude vyjít. Ale já byla rozhodnutá: buď a nebo, nic mezi tím.