Tak já odpustím leccos, neobviňovala bych ho, když by to prostě nešlo, ale neodpustila bych mu nikdy, že mi nedal šanci na další dítě, který z nějakýho důvodu potřebuju /neumím to vysvětlit, cítila jsem, že musí být ještě jedno/.
A tak jsem nějaký čas tak nenápadně přesvědčovala a když nebyl schopen se rozhodnout, tak vzhledem k mému věku mi došlo, že pokud dítě, tak nejlepší by bylo s ním a pokud není on schopen pochopit mou potřebu a mé vnitřní já, nebudu s ním šťastná už nikdy. A tak jsem se musela rozhodnout a nebylo to jednoduchý to vyslovit, ale musela jsem. Už nevím, jak dlouho mu trvalo rozhodování, ale jsem ráda, a on taky, že se rozhodl tak, jak se rozhodl.