Xantipo co je lepsi? Hlasat do sveta, jak jsem stastna a tak strasne se na dite tesim a pritom se vnitrne uzirat a nedavat to na sobe znat. A nebo rict na rovinu jak to citim a defakto to pouzivat i jako urcitou psychoterapii. Ja jsem v techto vecech otevrena a nestydim se za to. Nemuzu za to jake mam pocity. Jeste pred pul rokem bych mela ty pocity uplne jine. Od ledna mam pocit, ze se na me riti jeden vlak za druhym a tohle je teda posledni tafka.

Pelisku u nas jeste k tomu, ze to narocne dite ma nastoupit do prvni tridy. Z toho mame osypky s manzelem oba dva i bez predstavy tretiho ditete. Nedesi me ani ta predstavat toho treti, ale ta, jak zvladnu peci o toho prvnaka, prostredni a jeste mimino, kdyz ten prvnak potrebuje absolutni klid na soustredeni a jemu fakt nemuzu vykladat, ze jsme jeste chteli miminko a musi to vydrzet. Kdyz on sam o sobe dokaze vyjadrit, ze mu nedela dobre hluk.

Navic ja treba vnimam kazdeho cloveka v nasi rodine jako osobnost a podle toho s nima taky jednam. Vim, ze kazdy potrebuje jiny pristup. To je jako, kdyz se muj mm rozhodl stehovat z velkomesta na vesnici. Byla jsem z toho mirne v soku, nejdriv jsem na tu hru pristoupila ovsem zahy mi zacala blikat kontrolka, ze ja tam proste stastna nebudu a odmitam do toho jit. Nakonec je sam rad, ze jsem to rozhodnuti udelala.

Takze za svoji momentalni situaci si muzu sama, ze jsem nebyla dostatecne durazna. A kdyby na me nekdo nalehal, ze chce proste dite jinak odchazi, tak mu rekni at jde.