Ano - pochopitelně by dítě bylo bez otce. Tak jako jsem si odmítala připustit možnost otěhotnět s manželem jako náhodou a hle, radujme se, tak mi na mysl nepřišla možnost, že si nechám udělat dítě a pak plať, je přece tvoje.
Jinak nad tím přemýšlím - tak mi přijde, že byste tolerovali otěhotnění jakoby náhodou, to je OK /pochopitelně bych taktně zamlčela, že jsem té náhodě pomohla/. Tak dobře - nesmířila bych se s neexistencí dítěte, ale protože by bylo pro mne dejme tomu složitý vysvětlovat svým dětem, proč s manželem už nemůžu žít, tak bych počkala na nějaký chyby a využila je pro argument - vidíš, nemůžeme spolu žít, vždy jsem to říkala. /abych se vyhnula nepříjemné situaci, tak bych pomlčela o skutečném důvodu/. No a nakrásně bych si našla rychle někoho, s kým bych přišla jakoby náhodou do jiného stavu, ale žít bych s ním nechtěla, unáhlila jsem se, ale platit musí, je to přece jeho dítě. Tohle by taky bylo OK?
Když čtu ty argumenty, tak zřejmě ano.
Jenže já takhle nepostupuju