Ahoj, mám takového syna. Je v tomhle celý po mě. A protože moje matka je poměrně dost autoritativní a city se nezabývající (tedy mými) osoba, užila jsem si svoje. Situace, kdy jsem šeptla pozdrav a matka mě sjela před mě neznámými lidmi, jak to že nezdravím a že dělám ostudu, mám doteď v živé paměti. Nijak mi to v mé plachosti nepomohlo, spíš naopak. A udělalo to i jinou paseku. Proto to synovi nedělám. Na pitomé řeči buď neodpovídám, nebo odpovídám něco ve smyslu, že pozdrav přeslechli atd. Snažím se posilovat jeho sebevědomí tím, že ho nechávám kupovat lístky v autobuse, chodí si pro nanuka atd. Já si nebyla schopná koupit ještě ve třeťáku na střední škole rohlík a zkoušení před tabulí pro mě byla noční můra.
Na lidi se vykašli, je to tvoje dítě a váš život.