Píšu příspěvek ve chvíli, kdy moje téměř dvouletá dcera už dvě hodiny sedí u babičky a dědy (bydlíme bohužel v jednom domě) před televizí, odmítá jít večeřet, protože "má pořad" (ostatně jako 100% času stráveného u prarodičů), ječí, že má hlad, protože od oběda nic nejedla (po odpoledním spánku nějakou dobu nechce jíst, než se "rozkouká" a potom zapadla k babi a tam jenom čučela na televizi), ale nechce jít jíst, asi by ocenila, abych ji nakrmila u televize, ale to zásadně odmítám (podřizovat všechno televizi). My dceři televizi nepouštíme, ani to nevyžaduje, ale prarodiče jí ji pustí automaticky jak tam přijde. Nejsem nijak zaujatá proti sledování televize, ale máme přes den tolik činností a aktivit, že mě ani nenapadne ji pouštět, buď jsme venku na procházce, u někoho na návštěvě, nakupujeme, nebo doma vaříme, uklízíme, čteme pohádky atd.

Ti stejní prarodiče kritizují "výchovu dnešních rodičů, kteří nechávají děti sedět u televize, aby od nich měli pokoj". Absurditu svých výroků si zřejmě neuvědomují. Máte to taky tak?

Já jako rodič dělám teda podle tchánovců všechno špatně (běžně posloucháme, jak malou týráme hlady, jak chceme, aby si rozbila hlavu atd.), ale to už je jiná kapitola.

Podotýkám, že jejich "hlídání" pro mě není žádná pomoc, spíš komplikace (ani zdaleka tím nemyslím jenom problém dostat malou k večeři), nikdy ji tam neposílám, nikdy po nich žádné hlídání ani jinou pomoc nechci (v manželově příbuzenstvu si prarodiče běžně stěžují, že si "mladí nadělali děcek a pak jim je cpou na hlídání", tak už proto k tomu mám odpor).