Ono nemusí jít jen o tohle nejhorší, já to spíš vidím ekonomicky, ve skutečnosti je to naopak, než se na první pohled jeví. Do budoucnosti, kdy nebude sociální systém, je opět jediná "pojistka" velká rodina pohromadě držící.

Kdy vás tady tak čtu, uvědmuju si, jaké jsem vlastně měla štěstí na manžely, že mám čtyři děti. Pro mě je to dost hrozná představa mít za muže někoho, kdo nechce mít děti a ještě to prezentuje jako rozumné stanovisko,nebo to, že žena děti rodí a kojí a taky o čtvrtinu míň než muž vydělává, takže většinou, nemaje personálu, se o děti doma stará, je brané jako že "nepřispívá".
To je mi fakt milejší moje čím dál výš do žlabu mající velká rodina.

Mance je těžko radit, její výhoda je v tom, že je mladá a ještě jí neutíká čas. Může se zaměřit na to, aby si sehnala co nejlepší zaměstnání, a šance mít ještě děti, by jí to nemělo nijak krutě ohrozit.
Druhé dítě rodina uživí i s malým platem, my živíme s jedním malým platem čtyři, ale ty čtyři jsou asi strop, tak se to jeví mně.
Dítě bych měla,pokud to,co mě žene, je skutečně touha po dítěti a ne touha uniknout zkratkou z prekérní situace, s manželem je potřeba holt trpělivě a srozumitelně mluvit. Kdyby domluva nebyla, tak si rozmyslet, jestli jsem schopná takovému manželství svoje mateřství obětovat. Ale sranda to není.