Vendy, jak moc tě chápu!!!
Já se v těchto dnech snažím vyloudit úsměv na tváři mé téměř 7-mi týdenní dcery a .... výsledek je, že včera se začala smát na bráchu, na kytku, na návštěvu ... ale na mě ne...jako nevím, co proti mě má páč jsem její všechno (mlíko, spaní, bdění, kadění etc.), ale úsměv si evidentně nezasloužím - i ten oční kontakt se mnou je minimální...
ale pravda je, že já jsem blondýna vyblitá a všechno ostatní, co jí zajímá, je kontrastní víc než dost...

tak se každý večer modlím, aby byla v pořádku, páč je navíc strašlivě hodné miminko, které se dá odložit, krásně a hodně spinká a téměř nepláče (až tak, že si říkám, jestli je vůbec tohle normální) - no prostě opak jejího bráchy, který se ale ovšem v jejím věku už na mě dávno! smál.... chjo...

snad je na ní ale ještě brzy... si říkám...