no to máš recht!!!
Nejhorší, nebo nejlepší??? na tom je, že ty moje děti jsou fakt každý úplně ale úplně jiný - jak ve vzhledu, tak v chování - všechno v jejich životě od početí bylo úplně jinak a já si připadám znovu jak prvomatka...

Nejhorší na tom ale je, že u ní se o ní stíhám strašně bát - jako fakt strašně!!!
Normálně jsem v cca 4 týdnech stála u košíku, kde krásně spinkala, a řvala jak želva, že to není možný, abych měla takový štěstí, že není možný, aby byla takhle krásná a zdravá a hodná atd..., že se určo probudim a ona tady nebude... fakt psychouš hadr!!!

Včera jsem se svěřila manželovi - kterej je děsnej plašan a úzkostlivák (já jsem jinak od přirození děsnej pohodář) a ten byl z toho dost vyplašenej, páč takový na takový řeči ode mne není vůbec zvyklej... navíc jsem mu říkala o tom očním kontaktu a že to není normální, že junior už ho dávno se mnou měl a smál se na mě a ... no jsem děsná!!!