já si myslím, že to vnímáš špatně.

Ačkoliv to mnoho lidí okolo mne nevnímá, jsem pro širokou rodinu dost obětavý člověk - asi jo, je to dost zdrojem problémů v mém soužití s manželem (on to cítí jako, že mne zneužívají)
prostě je-li někdo z příbuzných v úzkých, mám-li možnost, cítím potřebu mu nějak pomoci.
To není potřeba, aby mne měli rádi, nebo aby mi byli vděční, spíš takový pocit, když můžu, tak pomůžu, je blbý koukat se, jak se někdo topí.

A pak jsou lidé, se kterými tak často v kontaktu aktuálně nejsem, ale vím, že když se semele cokoliv - je jedno, jaké vazby nás drží, oni totéž vědí o mně, že jim pomohu a oni pomohou mně.
Přesto se třeba půl roku nevidíme, ani si neposíláme přáníčka .... ale kdykoliv se vidíme, je to prostě jasné.
A už máme i prakticky ověřeno oboustranně, že ta důvěra se nevypaří jen tak.