No, ve dvaceti jsem věděla jen to (od maminky), že manželství je "opruz", čili jsem si říkala, že když už stejně opruz, tak aspoň s veselým a zábavným prima člověkem, kterej pracuje, nefláká se a je ochoten doma se podílet na domácnosti a miluje děti a v zásadě mi nejen ničím nevadí, ale i je mi s ním příjemně, a dokážem se na rovinu bavit o všem, a máme i stejný koníčky a všechno. Tehdy mi nějaká "sexuální přitažlivost" přišla jako totální rozcapenost, asi jako kdyby děti v Africe trvaly na barvě servisu pod humanitární pomoc. Stejně jsem si myslela, že to žádnou vdanou ženu stejně dlouho nebaví (všude ty články o "bolení hlavy"), a že po půl roce manželství je ráda, když "to" nemusí dělat.
Njn,