Ahoj,

krásný téma a u nás ted´ hodně populární .

Narodila se nám letos do party kluku holčička a já se cítila Božsky a měla jsem v sobě takový ten pocit kompletnosti rodiny. Věci se tak nějak semleli a manžel byl pracovně pul roku mimo rodinu. Nemám pocit, že by mi něco uniklo nebo že bych si ďeti neužívala, ale tak nějak jsem během toho času zatoužila po dalším dítku. Chyběl mi tu manžel, aby s námi to štěstí prožíval a mám takový pocit, že mě to připravilo o ten pocit kompletnosti. Taky jsem si potvrdila, že nejhorší je přechod z jednoho dítka na druhé a u toho třetího už je to pohoda, ale to napětí mezi tím, jestli to vážně bude takové pohodové, že si kluci budou hrát a já budu mít na miminko vlastně více času než při těch dvou a daleko méně špatného svědomí, jestli jsem se tomu či onomu věnovala míň či víc. Jsem ted´ daleko více v pohodě než před 2 lety.

Manžel dlouho mluvil o spoustě dětech a já se při druhém necítila už na to třetí. On má podobnou krizi ted. Je doma 2 týdny a je z nás na palici. A když jsem se zmínila o 4 dítěti fakt se viděsil a já to obrečela. Tak uvidíme, jak to u nás dopadne. ALe ted´ máme dítka po 2,5letech, tak bych dala minimálně 5 let odstup. Pak si zase říkám, aby nebyl jedináček a mě ho nebylo líto. Mě je ted´ 32 manželovi o 10 let více a on už řeší i věk.

Taky si říkám, jestli ta touha někdy pomine...