Znám, dcera měla tak jednou týdně, syn minimálně. Trvalo to cca do 3 let.

Ačkoliv byla jinak velmi komunikativní, tak tohle vysvětlit nedokázala. I když jsem ji vzbudila a ptala se jí, proč brečí a zkusila jsem napovídat ("Zdálo se ti něco ošklivého? O strašidle, o vlkovi?" apod.) nikdy nedokázala říct. Jen "Uááááá" "Já nevím." "Uááááááá".

Vyzkoušela jsem různé přístupy.

Jediné, co pomohlo, bylo probrat jí a přivést na jiné myšlenky.

Takže jsem jí začala něco povídat, třeba co budeme dělat druhý den a to tak, aby měla chuť se zapojit. Třeba jsem vyprávěla, že půjdeme na hřiště a rozmýšlela se, na které, že na X je tahle prolejzačka, ale na Y zas kolotoč, že tedy nevím, co by radši. A ona se chytla a řekla, co by radši. A tak jsme si o tom povídaly a už to bylo dobrý. A když už se uklidnila, tak si lehla a já jí něco povídala nebo zpívala, dokud znovu neusnula.

Taky bylo dobrý udělat v tom vyprávění nějakou legraci, jakože jsem se spletla. Třeba "... a já udělám večer palačinky s hořčicí. Totiž, co to povídám, chtěla jsem říct s křenem. totiž, já to ale motám, s houbama..." A ona se začla smát a opravovala mně, nebo si taky vymejšlela nesmysly a tím přišla na jiné myšlenky a uklidnila se.