Já jako dítě byla taky taková. Rozplakal mě telefonát s maminkou, dopis od ní, balíček, a nejhorší byla návštěva na táboře.
Drželo se mě to snad do 12ti let.

A jak už tu psaly holky přede mnou - pobyty u babičky jsem milovala, tábory si užívala.
Ale pamatuji si, že někdy to bylo zlé - třeba u dědy jsem nebyla ráda, nelíbilo se mi tam, byla tam kadibudka (ale ne jako na táboře v lese, na hnoji uprostřed dvora :-/ ) a všechno smrdělo. Necítila jsem se tam sama dobře - navíc děda chodil do práce, tak jsem se nudila. Od tama jsem chtěla pryč, ale rodiče nedbali na žádosti (asi i podle zkušeností z jiných míst, kde mi bylo dobře a stejně jsem brečela, když volali :-D ).
Asi je lepší nevolat, ale nechat ji aby zavolala ona Tobě když to bude potřebovat ona. Myslím si i podle sebe i podle zkušeností z tábora na který jsem pak jezdila jako instruktorka, že pokud bude vše ok, nezavolá ;-) a když ano, a bylo by to špatné zkusila bych zjistit proč se jí tak moc stýská a jestli není něco, kvůli čemu se jí tam nelíbí (třeba babička jinak vaří, nebo jí kouše pyžamo, nebo si nemá s kým hrát, nebo má nějaký zdravotní problém se kterým se stydí přiznat babičce...) a neví jak to říct.