Se svou tchyní nejsme v kontaktu a vidíme se kvůli vzdálenosti párkrát do roka. Vycházely jsme spolu vždy zdvořile, ačkoliv očividně občas obě se zaťatými zuby. Teď máme mimčo a strávili jsme s ní několik dnů pohromadě. Přiznám se, že ji nechápu. Například tvrdí, jak je dítě CELÉ doškrábané, přitom mělo 1 šrám. Když zjistila, že má dítě podle všeho citlivou kůži, řeklo mu, že prý dědí špatné věci (rozumějte - kůži po mně). Stěžuje si, jak ji bolí ruce, ale když jsem šla věšet prádlo, dokulhala za mnou a začala věšet taky. Přitom jsem jí řekla, že si to pověsím. Tvářila se vyděšeně, když jsem jí řekla, že dítěti od jeho 3 měsíců oblečení nežehlím (snáší to bez problémů). A přestože ji bolí ty ruce, všechno oblečení vyžehlila. Říkala, že ona s dětmi chodila ven v dešti i mrazu, ale když jsem šla ven a cestou nás chytl déšť, byla nějaká naštvaná a vyjádřila se ve smyslu mé nezodpovědnosti. Přitom její syn-můj manžel šel taky a jemu neřekla nic. Navíc jsme do deště měli s sebou jako vždy vybavení. To už, přiznám se, mnou lomcoval vztek a musela jsem se hodně ovládat. Tak nejdříve mě nutí jít ven a dělá mi k tomu málem přednášku a když teda ven jdu, je to zase špatně Nechápu ji... Na jednu stranu dítě obdivuje, jak je spokojené a veselé a jak krásně roste a přibírá, na druhou stranu zřejmě dělám vše špatně Není to protimluv? Cokoliv řeknu, ona musí mít poslední slovo. Ona má vždy pravdu... Zatím se ovládám, ale nevím, jak dlouho to vydržím. Je mi skoro 30 a není mi příjemné takové peskování a nevyžádané rady. Přistoupily byste v takovém případě na společné bydlení? A netušíte, proč se tak chová? Já jí vážně nerozumím... Děkuji...