ono se řekne "tchýně" a už to zní pejorativně, u nás je to třeba naopak. S tchýni vycházím o něco líp než s mámou, ze dvou důvodů: u nás teda manžel funguje i ve smyslu vymezení se vůči rodičům, takže stál vždycky za mnou tím stylem jak tu někdo už psal "mami, ale my jsme se rozhodli takhle, takže to tak uděláme", no a za druhé v mém případě je to máma kdo bere slovo a jen si člověk na něco slovíčkem postěžuje ona se hned přihrne s vodopádem historek jak hrozné to měla ona, co já jako dítě všechno ne/vyváděla a vůbec na co si stěžuju když máme ... (doplň od modnerních spotřebičů přes technické vychytávky až po více peněz atd.), navíc podle jejích měřítek jsou moje děti neustále v něčem nedostačivé, zejména pak v poslušnosti. Ovládám se i usměrňuju (mámu i děti), ale stejně jsem tam napjatá víc než když jsme u rodičů manžela. Nicméně i tu zkušenost s bydlením u nich jsme udělali - pomohli nám když jsme byli finančně v průšvihu což bylo od nich fajn, ovšem po půlroce jsme naznali že to fakt nejde a odstěhovali se.

Takže z té situace co popsala zakladatelka lze vybruslit, tím že částečně budeš ignorovat (ale jako fakt, nepřipouštět si to, netrápit se hláškami co umíš či neumíš, pouštět uchem řeči o jejích úspěších a po zvážení rizik ji nechat dělat věci s dítětem které mu nemůžou uškodit), částečně ji budeš odpálkovávat a říkat své "NE" tak aby ho nemohla ignorovat ona - u věcí které považuješ za podstatné a nezbytné. A zcela bez legrace podporuju i tu teorii že manželovi občas předveď nějakou tu nervní scénku, aby sám viděl, že soužití tebe a jeho matky by pro něj nebyla selanka kterou by si chtěl užít.