Z ničeho nic se ze mě stala zoufalá troska.

Děti jsem vždycky chtěla brzo, ale nikdy jsem k tomu neměla dlouhodobě žádnýho chlapa, se kterým bych si řekla, že to je on. Pak se v mém životě stalo něco, kvůli čemu jsem dostala k chlapům fyzický blok a takřka deset let jsem neměla žádný sex.

Skoro před rokem jsem si začala románek s rozvedeným pánem, který má už větší děti, do ničeho mě netlačí, náš vztah je zatím platonický, přesto velmi silný.

Půl roku řeším své zdravotní problémy. Nechci to úplně specifikovat. Ale závěrem je to, že mi včera gynekoložka řekla, že bych dítě měla počít velmi brzo, že za rok už by bylo nejspíš pozdě.

A co teď? Je mi skoro 29 let. Takže věk by byl. Chlap - jo, on mi už dřív řekl, že by do toho šel. Jenže asi nevěděl, že to budu "potřebovat" tak brzo. A já si tím vztahem s ním nejsem vůbec jistá. Nevím, jestli je to muž, se kterým chci zestárnout.

Je mně z té situace zle. Já teď žádné dítě nepotřebuju, mám skvělou práci, zařizuju domov, studuju, prostě se mám dobře. Ale samozřejmě vím, že za deset let by mi bylo strašně líto z toho, že žádné děti nemám a nikdy mít nebudu. Jasně - adopce. Varianta. Ale prostě to vlastní miminko - s vědomím, že teď to ještě jde, kdo by ho nechtěl?

Vůbec nevím, co mám dělat, kde začít, jestli to mám chlapovi říct...