Má smysl navštívit psychologa, pokud mám (zatím) duševní zdraví v pořádku, jenom jsem unavená a vyčerpaná? Nic se mi nechce, čím dál míň dokážu něco dělat, nedokážu se přinutit chodit po pohovorech, po roce hledání práce jsem si vypěstovala doslova odpor, chce se mi blejt, jen čtu inzeráty o mladých a dynamických kolektivech, ničemu už nevěřím a je mi všechno jedno. Tolik jsem se snažila a k ničemu to nebylo. Teď si rok slibuju, že se budu učit jazyky, ale jak sáhnu po knížce, mám sto chutí hodit ji do kamen. A kruh se uzavírá. Už je mi všechno jedno a mám přesvědčovat zaměstnavatele o opaku. Dá se to ještě nějak zvrátit? Stačilo by tak málo. Nějaký aspoň malinký impuls, že to má smysl, že kdo se snaží, tak si práci najde. Ale takhle to bohužel není.