Byla jsem u psychologa možná patnáctkrát za život a v naprosté většině případů to zásadně pomohlo. Dokonce i takový oříšek, jako je můj (velmi podivný) otec, se po návštěvě psychologa celkem snažil. Za stigma to naprosto nepovažuju, považuju to naopak za velmi moudrý rozhodnutí, poznat, kdy už to sama nedám, a nechat si pomoct. Podobně jako nepovažuju za ostudu jít k doktorovi s bolavou nohou, nevidím nic divného na tom, jít k odborníkovi s bolavou duší.

Kdysi jsem četla úžasný přirovnání o tom, jak funguje návštěva u psychologa, kouče a podobně. K tomu člověku nejdeš proto, že on je ten chytrej a ty ta blbá - je to podobné, jako když couváš do garáže a poprosíš souseda, aby tě naved. Soused dost možná není o nic chytřejší než ty, ale stojí na místě, odkud vidí, kam jedeš, kdežto ty to ze sedadla řidiče nevidíš a snadno najedeš někam, kde auto poškodíš. Byla by škoda nezeptat se.