To už zítra nemusí platit... ještě v patnácti jsem takovou maminku (lékařku) měla taky, v šestnácti jsem jí už neměla (z ničeho nic, bez jakékoli přípravy, po jednom týdnu na ARU) a táta si horko těžko vzpomínal, jak se jmenuje můj neurolog a kde na něj sežene kontakt. Do dospělosti jsem šla bez karty, protože moje doktorka záhadným způsobem těsně krátce po revoluci zmizela. OÚNZ už nebyly, byla soukromá, ale ještě nebylo vyřešené, co s kartami. Takže z dětských nemocí vím jen ty neštovice, protože na ty si vzpomínám, ale nic jinýho...

Jinak já své děti neočkuji, resp. velmi si vybírám, co jim nechám naočkovat. Ale řešíme to i s mužem a probíráme ty důsledky oba dva... a dětem to srozumitelnou formou hodláme předat společně.