Tak rady "rodinné rady" bych akceptovala pouze v okamžiku, kdy s radou, jak co dělat bude i následovat kdo to bude dělat - ne, že ti udělí radu a ty to tak podle nich budeš dělat! OK - dítě nemá chodit do školky - kdo ho bude hlídat? OK - dítě nemá usínat samo - kdo s ním bude chodit večer spát? OK - dítě musí v noci jíst - kdo mu bude dělat jídlo? Atd.
Ano, dle tvého popisu je rodičovství otročina, ale je fakt, že jste ustupovali opravdu hodně a teď se asi nacházíš v bodu, kdy už není kam ustoupit.
Ale dítěti opravdu není nutno podřídit veškeré své já.
Jak se to dělá, že děti po pohádce hned usnou? Ve 4,5 letech to asi půjde pomalu, ale dá se to - mám stejně staré děti a jsou to komunikativní bytosti, kterým se dá opravdu spousty věcí vysvětlit. Pokud ječí a vyvádí - nechám je a nevšímám si jich. Nechám je a po chvíli je obejmu a vysvětlíme si to, co po nich chci já a jak to chtějí oni. Dojdeme vždy k nějakému řešení a to řešení tedy není to, že já ustupuju a dělám, co chtějí oni. Prostě a zkrátka říct, jsi už velká holčička, ode dneška to zkusíme takto. A stát si za svým a hlavně neukázat dítěti, že ječení je cesta k dosažení jeho cíle.