Ježiš, nedělejte, prosím, z nás tyrany. Nevím proč by se nás měl bát, prostě viděl, že se hodně zlobíme. Ani na zadek nedostává, paradoxně mi na to přijde velký, takže maximálně vyhubováno, ale se zdůrazněním, že se fakt zlobíme.

Jinak děláme, podle mě, všechno standardně. Čtení před spaním, pusa, zhasnout spát. V chodbě celou noc svítí led osvětlení, takže tmu taky nemá. Plyšáka nebo mazlíka žádného taky nemá a nikdy neměl, ani jako mimino či batole. K ničemu takovému vztah bohužel nemá.

A k tomu společnému spaní - s ním se spát nedá, jak pořád po nás šátrá, strká ruce za výstřihy, kope nás, snaží se někam pod nás zastrčit nohy,.. :(

Mladší dítě přes nějakou dobou paradoxně chtělo začít usínat s ním v pokojíčku, takže večer po pohádkách usínají spolu v pokojíčku. Ale jak ten starší začne v noci vyřvávat (ani za náma dojít se mu nechce - radši tam řve), tak vzbudí mladšího a ten začne řvát, že chce mamí, takže si ho vezmu k sobě, manžel s náma třeba ještě zůstane v ložnici, ale stejně se pak v průběhu noci nastěhuje do pokojíčku, protože se ten starší zas několikrát vzbudí.
To se v tom pěkně plácáme, co? :(