Já jsem zadrhávala hrozně - v dětství, v pubertě.....pomalu, pomalinku to odeznívalo, u mě to nebylo to vyložené koktání, ale zadrhávání - někdy víc, někdy míň...spíš to chtělo tenkrát psychologa/psychiatra (nevím), než nějaký nácviky nebo logopedii....jednou mě nahráli na magneťák a pustili a všichni jsme se okolo zhrozili, že to bylo snad v každém slově (ale to byl tenkrát nějaký extrém)...

jediné, co tenkrát pořád radili mamce, abych si POŘÁDNĚ vždycky ROZMYSLELA, co chci říct, zformulovala si věty v hlavě, pak se POŘÁDNĚ NADECHLA a hlavně POMALU to říct...to je všechno.

Vzpomínám si, že nejhorší bylo telefonování - vytočila jsem číslo, ale nedokázala jsem říct "dobrý den, tady je...." - i když jsem to měla potom napsané na papírku...ale to bylo období tak těch 13, 14 let...

Teď v dospělosti zadrhnu už málokdy, opravdu to časem vymizí....a to pracuju na úřadě, chodím do organizací, denně mluvím s x-lidmi, telefonuju - a NIC, nebo téměř nic.

Dobrá naděje pro tvou dceru je, že pokud "jenom" zadrhává, tak v dospělosti se to obvykle srovná, pomalu vymizí....

S opravdovým koktáním jako když je to na diagnozu, tak to zkušenost nemám.