Byl podvečer, 1. prosinec 1981 a já stála na zastávce v Brně - Slatině. Nevím, jak dnes, tenkrát pr..l světa. Jezdila jsem tam do autoškoly na trenažéry (to dnes už asi není, že?)
Přilepená na sloupek zastávky jsem se snažila číst a jakejsi doleza pořád obcházel okolo. Byla jsem na něho vzteklá, chtěla jsem si v klidu číst. Ale nedal pokoj. Pak mi povídá: "Slečno, nevíte, kdy to jede?" Tak jsem mu to lehce nasrknutě povídala. No a že jsou ženský plémě upovídané, on od toho okamžiku mluvil a mluvil a mluvil. První, co mně na něm zaujalo bylo to, že studuje veterinu. Měla jsem v té době dost těžce nemocného psa. Tenkráte byla v celém Brně jediná ordinace pro drobná zvířata a to na Vysoké škole veterinární a v ní neblaze proslulá MVDr. Bumbálková. Ta mýmu psovi neuměl pomoci, tak jsem hledala možnost "protekce". On mi poradil, dal na sebe kontakt, u kolejí vystoupil.
Brit do rána odešel do psího nebe, tak jsem "MU" zavolala a omluvila se, že nepřijdeme, že už je na všechnu pomoc pozdě.
On jezdil do Autoškoly taky, dělal si papíry na náklaďáky. Jsme spolu (v neděli to bylo přesně) 32 let.