Monty, přijde mi, že na tobě je přesně vidět, co s člověkem udělá, když traumatické zážitky z dětství vytěsní, jak se zatvrdí a jak ten chladný, tvrdý přístup, který k traumatu přispěl, předává dál. Chápu, že se s tím každý srovná po svém, ale nemyslím si, že popření důležitosti vlastních pocitů a vlastně upozadění sebe sama je nějaký super způsob. Ty tady vlastně tý holce, který bylo strašně ublíženo říkáš, že ty její pocity nejsou důležitý, že má žít rozumem. A kde je pak duše?? Tohle umocňuje všechny ty traumata, popření duše, popření sebe.

Vím, o čem mluvím, taky jsem si nesla z dětství nepříjemné zážitky, zdaleka ne tak hrozné, jako zakladatelka. Taky jsem si prošla různými fázemi, včetně toho popírání emocí - jsem přece velká a dospělá, už to na mě nemá vliv - má. Pomohlo mi najít sebe sama, ale byla to dlouhá cesta.