Když mám být upřímná, i tady na rodině jsem párkrát četla, že někdo měl hodně mizerné dětství, ale pak řízením osudu narazil na toho pravého partnera a ten se stal jeho "terapeutem". Ten člověk se pak citově vyléčil.
Ne to rozebral, získal na to náhled, ale emočně se vyléčil.
O to tady přece běží. Léčit se dá i tak, že člověk bude léta chodit rozebírat traumata k psychologovi, promáčí bezpočet kapesníků slzami - ale získá opravdu ten emočně hojivý pocit, který uzavře rány? Získá tu důvěru k životu? K partnerům? Tak jako ten, kdo prostě natrefil na "partnera terapeuta" a s ním se všechno uzavřelo přirozeně nejlíp, jak až mohlo?

Antheo,