Monty, také vážně: to, že člověk, který v dětství nezažil přijetí, ho pak hledá v dospělosti, je logická a jasná věc, to asi vědí všichni. Na to není třeba nijak hluboce přemýšlet. Ale je podle mě iluzorní si myslet, že trauma prostě z vlastního rozhodnutí odhodíš a jdeš dál životem vyrovnaná. Můžeš si to myslet, ale to trauma si s sebou táhneš a brzdí tě právě v tom, co tak hrozně chceš najít. Ty to přičítáš prosté smůle a nespravedlnosti osudu, ale to je podle mě tvůj sebeklam, ve kterém jsi zacyklená. Už to, že máš potřebu to pořád a pořád dokola vykřikovat do světa, o velké vyrovnanosti nesvědčí.