Zvládnout svůj stres a adrenalin je nejtěžší.

Nám se nedávno stalo... byli jsme na nákupu, nejstarší se tam nějak kousla, trochu jsme se chtyly , no zkrátím to, ve finále, ona brečela (dílem jkaá je chudinka, dílem věděla že přestřelila a nevěděla co s tím).
Přijedem domů., byla už tma, vyskládáme nákup, vytaháme děti a dcera nikde. Koukáme s manželem kolem nikde nikdo, jenom prázdné auto a na chodníku mladší děti. To už nám oběma bliklo jestli se někam nezašila při nastupování do auta a ukládání nákupu (dělává to, stoupne si někam "za roh" a fňuká), a nestojí tímpádem na parkovišti u HM no šly na mě mrákoty. Ptali jsme se syna, jestli s námi jela, prej "nevím" (to je taky vtipný, sedí vedle sebe a neví jestli tam byla nebo ne ). Už jsem začínala panikařit když se muž znova naklonil do auta, hrábnul dozadu skoro pod sedadlo a vytáhl ubrečenou dceru. Myslela jsem že ji zamorduju na místě

Jo, jsou chvíle kdy by je člověk zabil