Jo, tak to je "šprajc", se kterým se toho mnoho rozumného dělat nedá. Aspoň já to tak vidím. Možná by mohl maximálně projít návrh obchodu, co ona udělá teď ráno místo tebe (něco, na čem jí záleží), abys ty mohla hledat její panenku. Ale klidně si dokážu představit, že by to mohla být situace, kdy mi u dcery nepomůže nic. Naštěstí dříve (ještě tak kolem těch tří let) to dělala docela často, ale postupně z toho odrůstá a už to bývají jen výjimečné stavy. A "tři rychlé na zadek" jí nějak utkvěly jako jasné sdělení, že teď to vážně přehnala. Občas uvažuju, jestli to, co my považujeme za své selhání a trápíme se tím, jak se tomu za každých okolností vyhnout, děti (nebo alespoň některé děti - podle typu osobnosti) nepovažují jen za "konečně pochopitelný způsob komunikace".

P.S. Dcera nikdy žádné jiné dítě nebouchala, neplácala, neubližovala.