Asi máš pravdu, že jsem to vnitřně nepřijala. Váže mě k tomu strašně moc vzpomínek, pamatuji si hodně podrobností, byl to kus mého života. Dům jsme museli prodat, protože se naši rozvedli a museli se nějak finančně vypořádat. Mám pocit, jako kdyby tam kus mě někde zůstal. Babička, která bydlí jen asi kilometr vedle, tam prý od té doby už nikdy nebyla. Srdce by jí to utrhlo, když si vzpomene, co se tam chlapi nadřeli. Odpolko přišli z práce a do večera makali na stavbě. Takhle dva roky. Prostě já cítím, že ten dům má duši, že je to v něm všechno napsané. Tohle snad ani nový majitel nemůže cítit. Tam, kde bydlím teď, tam prostě jenom bydlím.