Fyzicky náročného? A proč jen fyzicky? Existujou i psychický záležitosti, na který člověk s postupujícím věkem přestane mít energii.
Tyhle diskuse mě vždycky pobaví, fakt. Samozřejmě kdybych řekla nahlas, že na Rodině se ve velkém jede v kultu mládí, tak dostanu po hubě. Ale je to tak. Jakákoli diskuse na téma rodičovství v pokročilém věku skončí hlasitým křikem, že nikde není psáno, že v 60 člověk nemůže bejt stejně zdravej jako ve třiceti, a že věk je jen záležitostí toho, jak starej se člověk cítí.

Není.
A ti, kdo jsou zdraví, silní a psychicky svěží do pokročilého stáří, na to nedostali od pánaboha žádnej patent, prostě měli v životě kliku (a pravděpodobně si to moc neposrali sami). Na tohle nemůže spoléhat nikdo z nás.
No a protože já nevnímám děti jako sladké uzlíčky, ale jako bytosti, k nimž mě váže zodpovědnost a určitý závazek, tak bych si sakra rozmejšlela, jestli a jak kvalitně ten závazek dokážu ve starším věku naplňovat.
Je krásný plácat se po zádech, jak člověk miminkem po čtyřicítce omládne. Nečtu tu ale moc příspěvků od lidí, kteří by sem psali, zda omládli i pubertou kolem šedesátky.

Jako, touhla po dítěti je krásná, zavírající se dveře jsou velmi intenzivní pocit; přesto si myslím, že především má jít o zodpovědnost, ne o naplnění vlastní (a přiznejme si, sobecké) touhy.

Jak jsem psala, já bych to chápala jako zoufalej počin bezdětného člověka, nebo jako realistickej počin někoho, kdo počal v tomhle věku náhodou. Plánování dítěte v tomhle věku nepovažuju za dobrej nápad, protože člověk v zaslepení mateřských hormonů nekouká pořádně do budoucnosti.